První dny v Grazu

První dny v Grazu

Chvíli trvalo, než se podařilo do auta naskládat všechno nezbytně nutné vybavení (kolo, kolečkové brusle, polštářek, plyšák… ) a pak  jsme se Zelím mohli vyrazit. Cesta ubíhala docela rychle, jen nás zaskočilo několikero placení mýtného. Kolem sedmé hodiny večerní jsme slavnostně vjeli do Grazu. Graz je druhé největší město Rakouska, jehož historické centrum je na seznamu UNESCO, má lehce pod 300 000 obyvatel, z čehož 50 000 jsou vysokoškoláci ze všech koutů světa.

Zaparkovali jsme před kolejemi OeAD Steyrergasse 3. Podle návodu od Melanie z kanceláře jsme vyzvedli klíče z uzamčené schránky. No, klíče. Klíč. Vyrobit ho dá asi zabrat, protože odemyká hlavní vchod, dveře do bytu a ještě dveře do mého pokoje, přičemž jiné byty a pokoje samozřejmě ne. Náš byt má číslo 24 a nachází se v nejvyšším patře nejvýchodnější věže. Hned ve dveřích jsem se seznámila se spolubydlící ze Španělska. Byla jsem si dost jistá, že se mi představila jako Natalie, což jsem si taky proaktivně zapamatovala. Dozvěděla jsem se, že má na pokoji Brazilku, v sousedním pokoji že bydlí Korejka s další Asiatkou a že moje spolupokojka zatím žádná nedorazila. Dohromady máme pro šest lidí společnou kuchyň s troubou (tu nikdo jinej nemá!), mikrovlnkou, lednicí, hromadou nádobí a dokonce i myčkou! A taky dvě koupelny, dva záchody a balkon. V koupelně na umyvadle se z nějakého záhadného důvodu nachází mistička s kaší z rozemleté kávy. Asi nějaký asijský rituál krásy. Výhled je super!

Po přestěhování všech věcí do pokoje a ubytování kola v kolárně jsme se vydali do města. Navečeřeli jsme se v The Office Pub, o jejíž existenci jsem se dozvěděla před nějakým časem z WhatsAppu, a která je pro místní Erasmáky stěžejním bodem. Obsluha rovnou mluví anglicky. Nabízejí mimo jiné studené chilli con carne s teplou bagetou, které si dal Zelí, a celkem dobré hamburgery, servírované se studenými bramborami, ty jsem si dala já. Zajímavý.

Noční cesta městem nás zavedla na Schlossberg – zámecký vrch, který se tyčí uprostřed města. Skrz něj vede z jedné strany na druhou něco mezi bývalou štolou a Žižkovským tunelem. Nahoru se dá vylézt po mnoha schodech a výhled na město se s každým vystoupaným metrem otevírá víc a víc. Vede tam taky lanovka – trochu jako Petřín. Na konci schodů je pro Graz velmi typická hodinová věž, která má zaměněnou hodinovou a minutovou ručičku. I když se na první pohled zdá, že kopec už výš nevede, cesta pokračuje stále nahoru a objevují se nová zákoutí, restaurace a hradby.

Při cestě zpět jsme dokonce potkali jezevce! Živýho! Couval před námi v téměř naprosté tmě po cestičce a zle si nás měřil. Chvíli jsme kolem sebe kroužili. Stáli jsme od něj asi 2 metry, když to zabalil a utekl do křoví.

Historické centrum těsně pod Schlossbergem jsme si prošli jak večer, tak znovu ještě ráno. Prohlédli jsme si i uměle vytvořený ostrov na Muru. Mur je řeka protékající centrem Grazu. Je asi o polovinu užší než Vltava, ovšem podstatně peřejnatější a divočejší. Tipuju, že průtok má stejnej. Nakoupili jsme zásoby v Hoferu a ve Sparu a počasí to definitivně zabalilo. Zelí se vydal zpět do Prahy a já se šla statečně družit za Španělkou.

Komunikace občas poněkud vázla, protože vyslovuje “Párek” jako “Sosáááž”. Význam většiny vět mi dochází asi tak s 5 vteřinovým zpožděním. Každopádně se ukázalo, že při ranním nákupu potkala v obchodě jakési Španěly (Španělé tu vůbec mají docela převahu) a k večeři se plánuje španělská omeleta na jakési adrese. Tak jsme vyrazily. Adresa, co nám poslali, byla sice špatně, ale i tak jsme nakonec s pomocí místních dobloudili do správného komplexu kolejí.

V tomhle bytě mají 3 pokoje pro jednoho a zatím tu žije Švéd a Fin. Jména po mně nechtějte. Jestli máte problémy s pamatováním Čechů, když jsou vám představeni v příliš velkém množství, tak u cizinců to jméno ani napoprvé neuslyšíte správně, natož abyste si ho pamatovali. Doufám, že se to zlepší. Ta Španělka ode mně z bytu se samozřejmě nejmenuje Natalie, ale Araceli a máme jí říkat Ara. Jo a ještě si pamatuju další Španělku Sonyu a Mexičana Pola.  Tím zatím končím. Lidí ze všech koutů světa je tu hromada. Brazilka byla hrozně nešťastná, že nejdeme v sobotu večer pařit ven do města. Fin jí vysvětlil, že víc jak 2 pařby ve městě za týden nezvládá. Domů jsem dorazila po půlnoci, abych zjistila, že u nás se samozřejmě v dole kolárně taky všichni pilně druží, to už ale bylo nad moje síly… Do nejvyššího patra nejvýchodnější věže už ten rámus naštěstí není slyšet.


Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *