Trampolíny a tak vůbec

Začátkem října dorazila poslední obyvatelka našeho bytu – moje spolupokojka. Co bylo od začátku jasné – je z Itálie. Co nebylo vůbec jasné – její jméno. Přísahala bych, že se mi představila jako Marianna. Rafaela si zase byla jistá, že se jmenuje Anna-Clara. Uděláme-li průnik, vychází nám jako jasný vítěz Anna. Naštěstí si nás našla na facebooku, takže pravda vyšla najevo. Jmenuje se Maria Chiara. Dorazila chuděra autobusem uprostřed noci (v osm ráno) a zrovna nefungoval výtah. Než jsem se stihla vyhrabat z postele a být nějak k užitku, vytáhla všechny kufry až do čtvrtého patra a byla na pokraji zhroucení. Tak jsem se aspoň rychle uklidila do školy, aby měla prostor se vzpamatovat. Přijela jsem napsat bakalářku, studuje něco s farmakologií. Nejdřív jsem nechápala, jak mohou mít léky pocity, ale pak se ukázalo, že píše o plnění kapslí (“Filling” vs. “Feeling”).

Tělocviky jsou tady dokonce tělocviky na druhou, protože je potřeba nejprve přejet na kole půlku města. Pilates celkem ujde, ale je na můj vkus hrozně neakční. Zato trampolíny jsou naprostá bomba! Nejprve jsem byla zmatená, protože začátek byl v prázdné tělocvičně. Za posuvnými dveřmi se ovšem nacházel sklad všeho možného tělocvičného náčiní. Sestavit obří trampolínové pole trvá asi 15 minut ve 30 lidech. Výsledkem je propojená soustava 6 trampolín, každá velká asi 4×2 metry, které jsou od sebe oddělené obřími duchno-žíněnkami. Celé je to ve výšce asi 1m nad zemí, takže člověk se musí vždycky nejprve vydrápat nahoru. Na konci je to podstatně těžší než na začátku. Na každou trampolínu je čtveřice, co se střídá. Dvě trampolíny jsou obsazeny studenty, kteří chodili už loni, a dělají celou dobu čtverná salta s pěti vruty. Nezbývá, než je závistivě pozorovat. My začínáme s nejrůznějšími otočkami a odrazy do sedu a zpátky. Salto bychom měli zvládnout nejpozději na konci semestru. Celé se to samozřejmě odehrává německy, ale začínám se pomalu chytat. Taky tu mají hrozně vychytaný skříně na sportovní vybavení. Na každé z nich je fotka, na které je vyobrazen její vnitřek, aby bylo na první pohled patrné, co se v ní nachází a do jaké poličky přesně to zase uklidit.

Naše ESN skupinka sestává z 6 Erasmáků (2 Italky, pár z Polska, Indka a já) a 3 místních studentů. Zatím se nám daří potkávat se každý týden. Dnes jsme byli hrát kulečník. To byste nevěřili, jak je to těžký. Hráli jsme 2 partie a každá trvala asi hodinu, protože trefit koule do chlívečků bylo nad naše síly.

Počasí zatím neskutečně vychází (mám teorii o alpském srážkovém stínu), takže je tu už týden 20 stupňů a na obloze skoro ani mráček. Objevila jsem dostatečně hladkou část cyklostezky na kraji města, kde se dá výborně jezdit na in-linech. Jenom je potřeba dávat dobrý pozor, protože všichni jezdí se zasněným výrazem ve tváři pozorujíc barevné stromy na okolních kopcích. Na to, že člověk skoro ani nevyjede z Grazu, je to dost dobrý.

Postrachem kolejí je uklízečka. Chodí každou středu ráno. Posledně jsem na to nebyla připravena, a tak jsem neprozřetelně zrovna byla doma. Provedla mě celým bytem a rozmachujíce divoce rukama vykřikovala: “Das ist verboten, das ist verboten!” Nádobí ve dřezu. Židle v pokoji, na které se suší prádlo, protože sušička byla obsazená. Kartáček na zuby na poličce pod umyvadlem. Mýdlo ve sprchovém koutu. Jak ona tu má asi uklidit, když se všude válí naše věci? Jsme dospělé a dokážeme se situaci postavit čelem. Každé středeční ráno proto vstáváme o dvě hodiny dříve a utíkáme, seč nám nohy stačí.