Bärenschützklamm + Hochlantsch + Schöckl

Při takovém počasí je potřeba z víkendu vytřískat maximum. V sobotu jsme se proto vydali s Tomášem a Radimem, kteří bydlí pode mnou a studují v Brně, na výlet do hor. Vlak nás po 30 minutách vyhodil kousek od Medvědí soutězky zvané Bärenschützklamm. Je to takový zmenšený Slovenský ráj s pořádnějšími vodopády a soustavou dřevených žebříků a mostků. Celkové převýšení soutězky činí 300m na 1 300m. Cesta vede středem vápencového kaňonu a je pouze jedmosměrná. Odtud jsme pokračovali dál na horu Hochlantsch (1 720 m n. m.). Záhy jsme narazili na stejnou situaci, jako loni při přechodu Alp. Jaký pozdrav že to všichni používají? “Grüß Gott” to není, “Grüß dich” také ne. Protože tuhle záhadu řešíme už rok, obrátila jsem se na své rakouské ESN buddy. Odpověď zní, je to “Grüß euch”, ovšem notně zkomolené, takže výsledná výslovnost je spíš “Grias eich”. Oni sami to hodnotí jako prasácký patvar, který žádný učitel nemčiny nemůže znát.

V průběhu cesty se otvíraly výhledy na seřazené alpské hřebeny, které se v jednotlivým vrstvách táhly do dáli. Nahoře jsme byli o hodinu a půl rychleji, než hlásily rozcestníky. Na kochání a nasávání atmosféry jsme tedy měli spoustu času. Cestu dolů jsme natáhli přes místa, která se nám seshora líbila. Nad koncem Medvědí soutěsky jsme se posilnili dortíkem v chatě. Dělají tu vyhlášený štrúdl a třešňový koláč s krémem.

Na pozdní večeři jsme uvařili guláš s houskovým knedlíkem – akorát tu mají jinou hrubou mouku, co působí dost celozrnně, takže knedlíky byly tmavší, než je zvykem. Polo z Mexika donesl quesadillas. Česko-Mexická večeře mohla začít. Takovouhle akci bychom chtěli provést s co nejvíce národnostmi. Korejky jsou nám nakloněny.

Program na neděli jsem dlouho optimalizovala. Inspirována cyklovýletem do Mariboru, chtěla jsem se vydat po cyklostezce na druhou stranu. První megalomanský nápad zněl: Vlakem do Knittelfeldu (tam to známe, tam jsme loni začínali přechod Alp) a po cyklostezce podél Muru 120 km až do Grazu. Mapy.cz mi optimisticky nabídly zkratku přes hřeben – konkrétně přes Maria Schnee Kirche. Vzpomínky na loňský výšlap, při kterém jsme málem vyplivli plíce, mi napověděly, že tuto cestu absolvovat na kole nechci. Jízda na kole na výše položených místech mě ovšem zaujala, a tak jsem se rozhodla vyjet vlakem do 70 km vzdáleného Bruck an den Mur a cestou si udělat odbočku na Schöckl (1445 m. n. m.). To jest nejoblíbnější kopec místních, který se nachází nedaleko Grazu. Cesta údolím mezi barevnými horami ubíhala jako v pohádce. Tentokrát jsem se nevybavila 300g Milkou, nýbrž sušenkami Manner. Jeden z prvních poznatků cesty tedy bylo to, že je mnohem příjemnější mít v kapse nalámané sušenky, než nalámanou čokoládu, která se roztéká.

Když nastalo první 500m stoupání po asfaltce, sušenky přišly obzvláště k duhu. Namakaní borci s obřími lýtky mě předjíždí tak rychle, jako bychom snad ani nejeli nahoru. Evidentně mi v těle chybí nějaké svaly potřebné pro jízdu do kopce. Horší část nastává, když se ze sedla asfaltky snažím pokračovat na vrchol kopce. Není cyklostezka jako cyklostezka. A brzy se ukazuje, že Schöckl je rájem bikerů. Tlačím kolo do šíleného krpálu lesní pěšinkou a doufám ve stejně šťastný konec jako na Plabutschi, kde na mě před týdnem nahoře čekala krásná asfaltečka. Když mě předjíždí první biker v šíleném tempu směrem vzhůru, dochází mi, že skutečně jdu po cyklostezce. Soucitné pohledy dalších bikerů, kteří sjíždí dolů, mě začínají pěkně štvát. Tak já to teda taky vyjedu, když jinak nedáte. Přeřazuji na 1:1 a začínám zdlouhavý boj proti kamenům a kořenům. Pěšinek a odboček je tu požehnaně. Nyní mě soucitně pozorují kolemjdoucí, kterým mezi lapavými nádechy a výdechy kladu kontrolní otázku: “Ist Schöckl geradeaus/nach links/nach rechts?” ( Jako rodilej mluvčí!) “Ja, ja, aber ist ziemlich weit.” To vím taky, že je to ještě daleko. Posledních 100m pod vrcholem je obzvláště vydatných. Skupina výletníků mi vysvětluje, že nahoře se na kole jet nedá. Že mám zahodit kolo do lesa a vyběhnout tam pěšky. Je jich 6, mluví všichni najednou a jsou si dost jistí. Klopím uši. No tak dobře. Skutečně, poslední část cesty vede přes mýtinu, která je dole oplocená, a s kolem se tam vůbec nedá. Nahoře je plno lidí. Někteří zde odpočívají na dekách. Jeden borec si to sem vyběhl s jednokolkou a zahazuje sjezd dolů.

Žádná pěkná asfaltečka tu na mě nečeká a pohled na mapu prozrazuje, že nejkratší je vrátit se tou samou cestou. Beru kolo z lesa a se smrtí v očích a s křečovitě zmáčknutými brzdami sjíždím zpátky do sedla. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná, že vidím silnici. Moje radost ovšem netrvá dlouho, protože nevede do Grazu. Musím to střihnout ještě jednou na silnici o 400m níž. Uprostřed kopce potkávám dva týpky, kteří to rvou jako o život směrem nahoru. Vyměníme si drsný bikerský pohled. Domů dorážím se setměním úplně vyřízená.