Příspěvek o jídle II

Slavnostní prohlášení: Kdyby si snad náhodou někdo myslel, že mé stravovací návyky mají původ v rodině, tak by se hluboce mýlil. Moji báječní rodičové se o mě krásně starají a to, že šetřím na jídle, abych mohla utrácet za tisíce jiných hrozně důležitých věcí, je pouze moje veselé rozhodnutí. Amen.

V pondělí jsem se zúčastnila kurzu vaření tradničních rakouských jídel. Společně jsme uvařili večeři o třech chodech. Přiznám se, že jsem si doteď neuvědomila, jak moc Rakušani milují dýně. Asi mě to mohlo napadnout na základě dýňových polí, které tu jsou prakticky všude. První chod byla dýňová polévka. Nikdy předtím jsem ji nevařila, takže jsem si rozšířila repertoár. Servíruje se tak, že do talíře s polévkou přidáte trochu šlehačky, dýňových semínek a zakapete olejem z dýňových semínek. Olej z dýňových semínek má zelenou barvu, takže to vypadá vážně zajímavě. Hlavní jídlo představoval samozřejmě vídeňský řízek s bramborovým salátem. Řízky tu dělají tenčí, jinak jsou stejné. Bramborový salát se diametrálně odlišuje. Brambory uvaříte ve slupce, oloupete a nakrajíte na tenké plátky. Do zeleninového vývaru (je to ale jenom ta voda, nic v ní neplave) přidáte nakrájenou cibuli, ocet, hořčici a vaříte. Když obojí vychladne, přelijete nakrájené brambory touto “omáčkou”, promícháte a máte rakouský bramborový salát. Zákusek byla vanilková zmrzlina posypaná zkaramelizovanými dýňovými semínky pokapaná dýňovým olejem ozdobená čokoládovými ornamenty, které jsme sami vytvořili. Všechno to bylo hrozně dobrý. Přejedla jsem se.

Vařili tam se mnou dva Španělé z Katalánska, tak jsem neodolala. Holka byla v pohodě, ale kluka místní politická situace opravdu točí, takže jsme strávili pár hodin vášnivou debatou. Přítomna byla i dívka ze Skotska, takže jsme mohli zahrnout i podobnost s jejich pokusem o odtržení se od Spojeného království. Podle všeho by se situace vyřešila už před pár lety, kdyby Madrid dovolil Kataláncům hlasovat, a skoro nikoho by ani nenapadlo, že se chce odtrhnout.

Dnes jsem pořádala českou večeři pro své spolubydlící. Maďarka dělala nedávno večeři maďarskou i pro svoje kamarády a výsledkem bylo, že jsem se po příchodu z trampolín málem neprocpala skrz chodbu do svého pokoje. Pět lidí je na večeři tak akorát. Protože nejsem troškař, uvařila jsem knedlo-vepřo-zelo s červeným i bílým zelím a bramborovým (z brambor! žádnej pytlík) a houskovým knedlíkem.  Samozřejmě mi zbylo ještě tak na týden. Všechny si to musely vyfotit, jak to bylo krásný. Knedlíky a kyselé zelí, to bylo pro Korejku a Italku něco neskutečného. Je vážně zajímavý pořád dokola někomu vysvětlovat, jak vzniká knedlík a nakládané zelí.

Při večerní diskusi jsme narazily na téma Vánoce. Ve Španělsku si dávají dárky až na Tři krále. Všichni se v noci z 5. na 6. ledna plíží po bytě, aby pod stromeček narafičili dárky a ráno pak svorně předstírají, že tak učinili Tři králové. Musím uznat, že dává větší smysl, aby dárky nosili oni, než aby to dělal Ježíšek. V Koreji se neobtěžují ani dárky, ani stromečkem. (Na Novém Zélandu slaví Vánoce na pláži, protože je zrovna léto.)