Grüner See + jeskyně Lurgrotte

Zastesklo se mi po horách a jezerech. A když jezero, tak jedině Grüner See. Na fotkách vypadalo úchvatně. Když jsem k němu dorazila, připadalo mi tak nějak menší. V tomhle, že se všichni potápí? Po návratů domů jsem zjistila, že na začátku léta, když roztaje všechen sníh, zvedne se hladina asi o 2 metry a zatopí všechny lavičky, mostky a část stromů na břehu. Voda je křišťálově průhledná se zeleným nádechem. Z pohledu potápěčů to pak vypadá jako objevování Atlantidy – dno se zdá být  obydlené. Ani v létě však teplota vody nepřesáhne 8 stupňů. Hladina funguje jako dokonalé zracadlo. Sluníčko mi svítí do očí hned dvakrát.

Jezero jsem důkladně obešla, na některých častech břehu už se držel i sníh. Jééé, sníh! Teď ještě ty hory. Červená značka, kterou jsem si původně vyhlédla, vede pouze údolím, což není úplně ono. Stmívá se brzy, není času nazbyt. Pěšinky jsou zapadané sněhem, takže se v lese špatně hledají. Pohled na mapu prozrazuje, že když vydržím jít dva kilometry přímo vzhůru, ocitnu se na prima hřebeni. A tam už má vést značka. Sápačka po namrzlném spadaném listí, které je navíc pokryté vrstvou sněhu, se brzy proměňuje v sápačku po namrzlém mechu. Celou cestu je potřeba aktivně zapojovat všechny čtyři končetiny. Kostřice hadr. Jak já se pořád dostávám do takových situací? Kamzíci si mě posměšně měří. Když je mi nejhůř, vzpomenu si, že můžu být ráda, že s sebou netáhnu kolo. Závěr tvoří 50 metrů skoro kolmé skály. Po dvou hodinách jsem na hřebeni. Hurá. Cesta je zapadaná sněhem, ale někdo tudy už šel. Výhledy jsou parádní. Stoupám stále vzhůru. Sněhu je tu po kolena, mám ho plné boty. Potkávám rakouského důchodce. Vysvětluje mi, že mám být opravdu, ale opravdu opatrná, protože sněhu je tam výš až po pás, klouže to a brzo bude tma. Má pravdu. Pokračuju ještě chvíli nad úroveň stromů. Sněhu je skutečně po pás. Do bot se mi ho naštěstí už víc nevejde. Pitomej sníh! Chvíli se kochám, a pak to otáčím zpátky. Abych se ještě stihla rozloučit se Zeleným jezerem…

V neděli jsme s ESN navštívili největší rakouskou jeskyni Lurgrotte, skrz kterou teče voda. Celkem je dlouhá 6 km a vede skrz celou horu. Všude jsou krápníky a roztomilí prťaví netopýři, kteří přes léto létají všude možně a pak se na zimu vrací na úplně přesně to samé místo ve své jeskyni. Po hromadě mostků a schodišť jsme úspěšně dosáhli pramene potoka, který horou protéká. K obědu byl vídeňský řízek. Moc dobrej.