Hory a sněžnice

Pro Rakušany je lyžování neodmyslitelná součást života. A to do takové míry, že když profesor Hörmann sjel s kolem do tramvajových kolejí a zlomil si ruku, už od dveří do třídy nám hlásil, že hůlky držet zvládne. Byla to totiž hned první věc, kterou vyzkoušel, když dorazil domů z nemocnice se sádrou. Vánoční prázdniny tak začínají už 16. prosince, aby si všichni mohli do sytosti zajezdit ještě před Štědrým dnem.

Se Zelím jsme se potkali v Salzburgu, odkud to je do Kleinarlu necelá hodinka jízdy. Na místo dorážíme těsně před desátou. Paní domácí je velmi milá a zdá se, že jí to nevadí. Jediná drobná vada na kráse je fakt, že si ráda se svými hosty povídá a vytrvale hovoří pouze německy. Každé ráno se potkáváme na snídani, takže nezbývá, než si vždy dopředu připravit krátké shrnutí včerejšího dne a plánů na dny následující. I tak se často stane, že nemám nejmenší tušení, o čem zrovna hovoří.  Sněhu je spousta, lidí na Flachau výrazně méně, než jsme zvyklí z počátku března.

„Heute möchten wir Schneeschuhe probieren.“ V půlce pobytu si půjčujeme sněžnice, abychom si vyzkoušeli něco nového. Na výlet vyrážíme samozřejmě od jezera. Chodit ve sněžnicích je sranda, žádný zázrak to ovšem není. Možná to je tím, že převažuje prašan, každopádně se boříme velmi. Hlavní výhoda spočívá v tom, že se člověk proboří rovnoměrně i s širokým okolím kolem své nohy a napadá mu tedy podstatně méně sněhu do bot.

P.S. Popáleniny od Mozartových koulí už se skoro zahojily.