Bosna a Hercegovina

Minulý týden se sešlo pár svátku. Dohromady s víkendem z toho bylo 5 dní volna. Kluci z Moravy, co bydlí pode mnou, chtěli přivést auto. V plánu bylo projet Slovinsko a pak by se vidělo. Akorát asi týden před odjezdem auto padlo a časové možnosti některých taktéž. Co teď? Mám 5 dní volna a vyhrazené peníze. Asi po hodině googlení a studování map mám jasno. Jedině Bosna a Hercegovina! Do Sarajeva jede noční bus. Zpátky se ovšem přes noc z Bosny a Hercegoviny dostat nedá. Z chorvatského Dubrovníku ovšem ano. Takže začátek a konec cesty bychom měli.

V úterý v osm večer přešlapuju na autobusovém nádraží. Sestává ze dvou peronů. Po chvíli se ukazuje, že do Sarajeva jedou hned 3 autobusy v tu samou dobu, ovšem od různých společností. Konečně sedím v tom správném. V průběhu noci vychází najevo, že ani přejezd mezi Slovinskem a Chorvatskem není jednoduchý, neboť Chorvatsko je sice v EU, ovšem nikoliv v Schengenu. Celkem čtyřikrát tedy stojíme v noci v šílené zimě ve frontě a čekáme, než si naše doklady oskenují příslušné orgány. (Cestou zpátky nás na hranicích mezi Chorvatskem a Bosnou a Hercegovinou nekontrolují vůbec, ovšem mezi Chorvatskem a Sloviskem to zase hrotí.) Bus náhodně přeskakuje zastávky a nabírá zpoždění, takže na základě jízdního řádu není možné určit, kde zrovna jsme. V závěru noci se bojím usnout, abych náhodou nepřejela. Na autobusovém nádraží v Sarajevu se tak ocitám místo v 5.00 až v 6.15, což pokládám za velké štěstí, neboť už je světlo. První, co vidím, jsou popelnice podél celého perónu, které neobsahují jediný odpadek. Všechny jsou totiž pečlivě rozházené kolem nich. Hejno superobřích havranů tu spokojeně hoduje. Tovární komíny kouří jako o život, podobně jako skoro všichni obyvatelé.

O Bosně a Hercegovině všude píší jako o evropském Orientu. Kvůli komplikované historii mají dokonce 3 prezidenty. Jeden za Bosňáky, jeden za Srby a jeden za Chorvaty. I obří hřbitov je rozdělen na 3 části. Jedné vévodí katolický kostel obklopený náhrobky, na které jsme zvyklí, druhé obří minaret s náhrobky ve tvaru miniminaretů a třetí kostelík v římském stylu s náhrobky ve tvaru antických chrámů. Muslimů tu žije celkem dost. Celý den důkladně zkoumám krásy a ohavnosti města.  Na několika místech se nachází sarajevské růže – červeným betonem zalité paprskovité díry v ulicích vzniklé vybuchlými granáty. Večer se ubytovávám. Společnost ve sdílené místnosti mi dělá 10 Španělů, kteří jsou na Erasmu v Lublani a půjčili si 2 auta, aby projeli celý Balkán, dvě Australanky, které si daly mezi střední a vysokou rok pauzu, aby procestovaly celou Evropu (takhle to prý v Austrálii dělá každý) a Němec, který momentálně žije v Budapešti a učí tam na střední škole, jenž přijel před pondělní hodinou nasbírat autentické zážitky k tématu.

Ráno přejíždím autobusem do Mostaru. Silnice vede údolím mezi barevnými horami (podzim tu začíná až teď) podél tyrkysové řeky, takže jsem celou cestu nalepená na okénko. Staví, kde ho zrovna která babička poprosí, takže naprosto ztrácím orientaci v zastávkách a vystupuju zbytečně brzy. V Mostaru se úplně zastavil čas. Z reproduktorů na špičkách minaretů hraje orientální hudba. Starý most, hlavní devíza města, je natolik úchvatný, že se na něj chodím dívat každý den aspoň 3x. Nad městem se tyčí kopec s křížem. Dostat se nahoru není snadné, ale stojí to za to. Během rozpadu Jugoslávie to byl stěžejní bod, je proto ze všech stran obklopen bunkry. U každého z nich se nachází hrob padlých vojáků, nejčastěji z léta roku 1993. Výhledy na okolní kopce jsou odtud parádní.

V Mostaru zůstávám na dvě noci u místního Amara, který spodní část svého domu předělal na pokoj pro turisty. Tentokrát jsme ve složení – Pákistánka studující v Budapešti, Dán, který si dal na 2 měsíce oraz od práce a nemůže uvěřit tomu, jak je to tu levné, takže celé dny jenom vegetí a cpe se, sestry z jižní Korey a Taiwanka, která přistopovala z Albánie. Večer se scházíme v kuchyni, Amar zažraně vykládá o válce a pouští nám videa z odstřelování všech mostů z doby, kdy se město rozdělilo na srbskou a boseňsko-chorvatskou část. Městečko má kouzelnou atmosféru a výlety po okolí jsou úchvatné. Všude rostou granátová jablka, kterých se záhy přejídám.

Výlet končí příjemně u moře v chorvatském Dubrovníku. Královo Přístaviště mě vítá s otevřenou náručí. V létě se tu nedá hnout pro návaly turistů, v listopadu je to únosné. Je docela vedro, takže dopoledne proležím na kamenech na pláži pod hradbami. Staré město je naprosto parádní. Místní neřeší, že je jejich domov vyhledávaná destinace a v klidu si suší prádlo na prádelních šňůrách za okny. Svým způsobem to dokresluje atmosféru úzkých uliček a schodišť k dokonalosti.