Falafel, opera, vánoční Vídeň a Krampuslauf

Tento týden byl nabitý nejrůznějšími sociálně-kulturními událostmi. V úterý se konal workshop znakového jazyka. V každé zemi se používá trochu jiný. Jenom v Rakousku prý existuje přes 8 různých nářečí, takže jsme se učili ten americký, který je nejrozšířejnější. Nebylo nás mnoho, sešli jsme se i s organizátorkou celkem čtyři, takže o to intenzivněji jsme si zaznakovali. Byla to sranda, určitě na to někdy musím vymyslet nějakou hru.

Ve čtvrtek ráno tady poprvé nasněžilo. Vzhledem k tomu, že někteří sníh viděli poprvé v životě, byla to docela událost. Už přes týden všichni aktualizovali předpověď počasí, která zlomyslně ukazovala, že zítra už vážně napadne. A pořád nic. Čtvrteční probuzení bylo ve znamení obřích bílých vloček, které se sypaly za okny. Facebookovou zeď rázem okupovala videa Mexičanů – jak se válí ve sněhu, jak chytají vločky na rukavice, jak je ochutnávají… Nové spolubydlící z Ugandy (nahradila Brazilku, takže teď bydlím s opravdovou černoškou!) z domova radili, ať raději neopouští bezpečné obydlí, dokud to nepřejde. Sníh je podezřelý a může být nebezpečný!

Ve čtvrtek odpoledne ESN pořádalo kurz vaření irácké kuchyně s emigrantem z Iráku prostřednictvím jakési místní charitativní organiazce. Připravovali jsme tříchodové menu (muhehehe!). Jak už to tak bývá , všeho bylo 10x tolik, než jsme měli šanci sníst. Předkrm byla polévka z červené čočky. Hlavní jídlo falafel s hummusem, zeleninovým salátem a tortilami. Ukázalo se, že falafel je to, co jsem na orientálním brunchi mylně považovala za smažené chobotnice, a proto jsem se tomu obloukem vyhnula (hluboké trauma ze 3. třídy způsobené školní jídelnou). Jeho příprava je dlouhá a neskutečně vtipná. Nejprve mlýnkem na maso rozemeleme přes noc namočenou cizrnu. Tuto hmotu následně rozemeleme ještě jednou. Postavíme krásný hrad s mnoha věžemi, střechy posypeme pepřem a solí. Promícháme. Následně smažíme ve tvaru minidonutů, čehož dosáhneme pomocí speciálního udělátka. Samotné smažení trvá asi tak dlouho jako tvorba palačinek pro regiment vojáků. Zákusek byl speciální koláč s citronovou kůrou. Moje nejoblíbenější forma poznávání nových lidí je při společném vaření. Než se dosmažil všechen falafel, stihli jsme toho probrat docela hodně. Když jsme pak všichni naprosto nacpaní umírali pod stolem, zatímco jsme do sebe tlačili další výtečné jídlo, sblížili jsme opravdu důkladně. Parádní teambuilding. Protože všeho hrozně zbylo a značná část lidí zmizela, jakmile zavětřila, že se blíží čas umývání nádobí, nafasovala jsem koláč na několik snídaní a tortilly s falafelem, humusem a salátem a na několik obědů a večeří.

V pátek večer se nám (se Španělkou, Polkou a Korejcem) podařilo ulovit lístky do opery za 8 euro, přičemž plná cena činila něco přes 100 euro. Tomu také odpovídalo složení diváků – bohatí rakouští důchodci. Shodli jsme se na tom, že o to intelektuálněji si připadáme. Jednalo se o italskou operu Il trovatore (Trubadúr) od Giuseppe Verdiho. Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že to byla moje první moje opera (možná jsem vytěsnila něco z dětství). Děj jsme si raději nastudovali předem, což se ukázalo jako velmi strategický tah. Písně se pěly italsky, nad jevištěm běžely německé titulky. Byla jsem připravěna na nejhorší, ovšem k mému překvapení jsem rozuměla přibližně 70%. Nutno podotknout, že většina vět byla typu: “Otec měl dva syny.” “Cožpak ty nejsi má matka?” “Nebyla jsem ti snad tou nejlepší matkou?” “Ach, já tě tak moc miluji, že v noci nemůžu spát.” “Noc za úplňku byla tichá.” “Neodcházej!” “Já musím odejít.” “Haha, právě jsi zabil svého bratra.” Každopádně mi to stejně zvedlo mé německé sebevědomí. I tak bylo ovšem velmi obtížné určit, kde se zrovna v ději nacházíme, a to jsme se na to snažili přijít celou přestávku. Hluboký zážitek.

V sobotu jsem se vydala na vánoční trhy do Vídně. Neodolala jsem. Nejprve jsem si myslela, jak jsem geniální, že si cestování po městech nechávám na vánoční čas. Normálně v prosinci totiž nastupuje zkoušková krize, takže by mě v životě nenapadlo jet se někam podívat na vánoční trhy. Většina ostatních lidí to tak ale evidentně nemá, protože ve Vídni bylo neskutečně přerváno. Tak marketingové Vánoce nejsou ani na Staromáku. Všude převažují Češi. Často dokonce i jako obsluha stánků, takže pro zakoupení svařeného vína v hrnku ve tvaru červené punčochy (jiné hrnky tu nevedou) ani nemusíte použít cizí jazyk. Ve vzduchu se vzášejí balonky ve tvaru jednorožců. Kolem trhů jezdí vánoční tramvaj. Jak zahlásili kolemjdoucí: “Tohle nemají ani v tý Praze! A tam mají hodně blbostí!” Já jsem se pekelně ovládala a koupila jsem si jenom jednu hrozně krásnou záložku do knížky. Je pravda, že Vídeň je o Vánocích úchvatná, všudypřítomné davy to ovšem trochu kazí. Před radnicí je obří ledové klužiště, které má tvar chodníčku, podobné jaké bývalo na Letné. Nejvýdělečnější tah ovšem bylo postavit vedle vánočních trhů veřejné záchodky za 50 centů. Fronta se táhne do dáli. Lidé totiž nepochopili, že proti mrazu není dobré koupit svařák, který si nejenomže nemáte kde v klidu vypít, ale navíc vám v blízké budoucnosti nemile zavaří. Mnohem chytřejší je na 10 minut zapadnout do libovolného obchodu. Barva letošní zimy bude evidentně hořčicová. Nejdražší svetřík, který jsem potkala, stojí 349 euro. Tedy víc než můj měsíční nájem. K obědu dlabu tortillu s hummusem. Mezi trhy se přepravuju díky veřejnému systému půjčování kol. Naštěstí si vzpomenu na heslo k účtu, který jsme s Ondrou vytvořili po volbách. Nikdy nejedu déle než hodinu, takže to mám dokonce zadarmo.

V neděli se konal v Grazu Krampuslauf. To je průvod nejrůznějších čertů, andělů, andělů smrti, čarodějnic a semtam nějakého Mikuláše. Vydala jsem se tam se spolubydlící z Ugandy a jejím rakouským vedoucím výzkumu. Všude byly hrozné davy, ale dvouhodinová přehlídka stála za to. Čerti jsou tady opravdu strašidelní. Někteří nabíhali do diváků s motorovými pilami v rukou. Jiní jeli na hořících vozech, které byly taženy jinými čerty v řetězech. Téměř všichni měli na zádech kravské zvonce. Fotit se přiliš nedalo, ale aspoň něco. Vánoční trhy v Grazu jsou taky krásné, obzvlášť ty nahoře na Zámeckém vrchu v prostorách amfiteátru. A naštěstí tu narozdíl od Vídně nejsou turisté.