Vánoce přicházejí a prodloužený víkend v Lublani a Budapešti

Vánoce přicházejí a prodloužený víkend v Lublani a Budapešti

V úterý se konala vánoční party pro zahraniční osazenstvo Technické Univerzity. Party je možná trochu silné slovo pro společně strávené odpoledne. Motto bylo: “Jezme, pijme a veselme se”. Něco takového jsem si nemohla nechat ujít.  Vánoční strom na kraji auly byl ověšen ozdobami z celého světa. Nejprve následovalo mnoho proslovů od zahraničních referentek, prokládaných koledami, které pěl sbor sestavený se zahraničních studentů. Zjistila jsem, že Alváro hrozně krásně zpívá. Zahraniční referentky si toho evidentně všimly taky, protože měl hodně sól. K pití byly džusy a vánoční punč (alko i nealko verze), k jídlu spousta chlebíčků, plněných palačinkových šneků (zajímavá věc, asi to okopíruju), sendvičů, chilli con carne, dýňové polévky a božího čokoládového dezertu na bázi pudingu. V průběhu jsme si mohli každý ozdobit barevnými polevami a posypkami perníková srdce. Krásný, že jo?

Když jsem o tři hodiny později dorazila na charitativní pečení cukroví s ESN, pořád jsem byla hodně nacpaná. Když ovšem z lednice vyndali hrnec polévky, která zbyla z našeho předchozího workshopu vaření irácké kuchyně, neodolala jsem. Pekli jsme perníčky, vanilkové rohlíčky a linecké cukroví. A nepečené čokoládové kuličky. Jsou boží, řadím si je mezi vánoční recepty. Na trampolíny jsem se sotva dokutálela (samozřejmě jsme notně užírali). Rozhodně to ale stálo za to, protože jsme se konečně dopracovali k saltům!

V pátek měli Rakušani státní svátek, tak jsme toho využili a vydali se s kamarádem Polem z Mexika na prodloužený víkend do Lublani a Budapešti. V Lublani strašně lilo. Zvláště prohlídka zapadlého graffiti zákoutí s alternativní galerií umění za tmy tak nabrala docela strašidelných rozměrů. V hostelu, kde nocujeme, mají mapu světa přes celou stěnu. Hosté tam barevnými lepíky značí, odkud přichází. Ze Severní Koreji tu ještě nikdo nebyl. U košů a vypínačů visí motivační obrázky, aby se nám daná činnost veseleji vykonávala.

Přes noc se prudce ochladilo, takže ráno bylo všude o 20 cm sněhu víc. V Mexiku si sněhu člověk moc neužije. Polovo dětsví tak bylo ochuzeno o fázi, kdy mu rodiče zakazují jíst sníh, lízat rampouchy a válet se ve sněhu, aby nebyl mokrý. A já nejsem jeho máma, takže… Jeho ruce nějak nejsou přizpůsobené mrazu – když stavíme sněhuláka, není schopen udržet v holé ruce sníh. Taky nikdy po nikom nehodil sněhovou kouli, a tak jsem po zbytek času v Lublani nepřetržitě pod palbou. Látkové rukavice má brzy úplně mokré, sháníme tedy nové, neprokomavé.

V Budapešti nás vítá výluka metra a bezdomovci, kteří se nám snaží střelit lístky. Po přestupu z náhradní autobusové dopravy na linku M1 poznávám metro ze svých nočních můr – asi o polovinu kratší než to pražské, malé plechové vagonky vypadají, že se každou chvíli rozpadnou. Přesně tohle vždycky přijede ve snu, když někam hrozně pospíchám a mám šílené zpoždění. Na vánočních trzích potkáváme podle mého názoru samé Čechy, podle Polova názoru samé Španěly. V hostelu s námi bydlí Pákistánec, který tu studuje, akorát si zatím nenašel bydlení, (všichni Pákistánci, které jsem zatím potkala, studují v Budapešti), Italka s Indkou, které jsou na zrovna stáži v Brně, hrozně nesympatická Francouzka, která odmítá cokoliv dělat s argumentem, že je přece Francouzka, a pár Rusek, které zrovna skončily stáž v Uherském Hradišti. Následující den je ultrakrásné počasí, takže všechny památky a památníky se obzvláště vyjímají. Cesta zpátky do Bratislavy proběhne hladce. Problem nastává, když navazující bus podle světelné tabule vůbec neexistuje. Řidič předchozího busu nás posílá na nástupiště 18. Je tma a zima. 20 minut po plánovaném odjezdu není po Flixbusu ani památky. Přijíždí ovšem jiný. Všichni k němu běžíme pro další informace. Ukazuje se, že náš bus skutečně odjel, jak měl, akorát z nástupiště 2 a místo zeleného Flixbusu to byl bílý Blagaj. Tak příště. Řidiči se nám vysmějí. Po chvíli zápasení s jejich lámanou angličtinou zjišťuju, že to jsou Slováci. Domluva je rázem snazší. Souhlasí, že nás všechny popovezou alespoň do Vídně, kde se cesty busů rozdělují. V průběhu jízdy volají na centrálu a podaří se jim přesvědčit náš původní bus, aby na nás ve Vídni počkal. To jsou ale hodní Slováci! Kdyby řídil Mára, pravděpodobně jsme je cestou předjeli, takhle na nás 40 minut čekají. Překvapuje mě, že nás ostatní cestující nechtějí zabít. Nakonec tedy do Grazu přijíždíme po jedenácté. Teď ještě 4 km pěšky na kolej, protože Polo nerad v zimě jezdí na kole a rakouské MHD je předražené…