Eliška a továrna na čokoládu

Semestr se chýlí ke konci, takže akcí pořádaných od ESN ubývá. Tento týden byly ty úplně poslední. V úterý jsme byli bruslit. Nejprve se mi podařilo dojet na kole na špatnou tramvajovou zastávku, takže jsem se hrozně divila, že tam nikdo není. Podle informací v nejbližším obchoďáku se navíc v okolí žádný zimní stadion nenacházel, i když jsem se jim vehementně snažila vnutit opak. Když jsem nakonec o půl hodiny později dorazila na správné místo, ostatní si zrovna obouvali brusle, takže jsem nic nepropásla. Během dvou hodinu intenzivního kroužení jsem se skamarádila s Britkou. Asi můžeme být rádi, že o některých věcech u nás lid prostě nerozhoduje (Brexit bude rozdejchávat ještě hodně dlouho).

Prezentaci jsem nakonec přežila bez úhony i přes to, že italská spolubydlící si přivezla kamarádku a dopařily uprostřed noci, aby ráno pro jistotu vstaly už v šest kvůli odjezdu. Přeci jen, 60minutová prezentace trvá 60 minut, takže jsem u každého slidu nejprve uvedla, co budu říkat, pak řekla to, co jsem chtěla říct, abych následně znovu shrnula, co jsem právě řekla. Překvapilo mě tedy, když jedna z věcí, které jsem se v závěrečném hodnocení dozvěděla, bylo, že by ocenili více shrnujících informací, aby si mohli o průběhu udělat lepší představu. No, dobře… (Ale nakonec mi dali za 1, takže si rozhodně nestěžuju.)

V sobotu nastal zlatý hřeb týdne. Továrna na čokoládu! Kapacita se vůbec nenaplnila, takže nechápu, s čím mě všichni strašili. Hrotila jsem to úplně zbytečně. Továrna nese jméno Zotter po svém zakladateli a majiteli Josefu Zotterovi. Smyslem života celé jeho rodiny je dělat tu nejlepší čokoládu. Pracuje na tom on, jeho manželka a jeho dvě dospělé děti. Nejmladší dítě ještě chodí do školy, tak ho aspoň doprovází na výletech do Belize, kde s místními sbírá kakaové boby na plantážích a čerpá dávné moudrosti o výrobě čokolády. Velice si zakládají na tom, aby všechny suroviny byly co nejvíce bio a fair trade, takže výsledný produkt je přirozeně pekelně drahý. Veškeré neomezené ochutnávky byly ovšem zahrnuty v prohlídce, takže mě to nemuselo trápit. Kromě toho, že vyrábí čokoládu ve více než 400 příchutích (včetně chlebové, rybí, levandulové…), velice si vyhráli také se způsoby servírování. V jedné místnosti si naberete kousky přímo z malých míchaček, kde čokoláda vesele rotuje. V jiné si napustíte nugát z fontány, kde teče po soustavě lžiček. Nejvíce mě oslovila místnost s horkou čokoládou. Dostali jsme sklenici ohřátého mléka a v něm rozpustili tabulku čokolády zvolené příchuti. Protože jsme v Rakousku, jednotlivé příchuti obíhaly po obvodu celé místnosti usazené v miniaturní sedačkové lanovce, odkud jsme si je vybírali. Dala jsem si mandlovou a byla hrozně dobrá. Ochutnávala jsem i 100% čokoládu, a to se fakt nedá. Na konci prohlídky mě velice příjemně překvapily sklenice s kyselými okurkami, které měly zřejmě sloužit k neutralizaci chuťovým pohárků. Snědla jsem jich moc. Zatím mi není špatně.

Z továrny na čokoládu jsme se přesunuli do lázní Loipersdorf. S bandou Italů jsme projeli všechny tobogány a navštívili všechny sauny (tenhle týden jsem se nějak nezvykle mnoho socializovala, než přijela zpátky spolubydlící, běžně se mi stávalo, že jsem za celý den nepromluvila jediné slovo). Čtyři hodiny jsou vážně hodně času, takže jsme udělali ještě druhé kolo. Voda měla příjemných 36 stupňů, a tak jsme vylézali jen velmi neradi.