Sbohem, Rakousko…

Sbohem, Rakousko…

Všechno má svůj konec. Probuzení z krásného snu není nikdy příjemné. Musím ale přiznat, že člověk se tu zkrátka díval na všechno jinýma očima. Je úžasné, co všechno vás uchvátí, když jste připraveni nechat se uchvátit prakticky čímkoliv. Není tedy překvapivé, že během uplynulých 5 měsíců mě toho uchvátilo mnoho. Mimo jiného třeba to, že i taxikář mi zastaví v kopci před přechodem, když to k němu mám ještě 2 metry.

Poslední týden se kromě zbývajících zkoušek nesl i v duchu loučení. Ať jsme si to ochotni přiznat nebo ne, s Polem z Mexika ani s Laurou z Itálie se prostě moc vídat nebudeme. Rozlučková party není náš styl, takže jsme uspořádali rozlučkovou večeři s mnoha chody, kde jsme zpracovali všechny zbytky. (Zbytek jídla – není to oxymorón?) Bramboráky slavily velký úspěch. Americká spolubydlící patrně chytila nějakou strašlivou evropskou nemoc, protože se celý týden z jejího pokoje ozývaly dávivé zvuky smrtelného kašle.

Od Erasmu jsem si toho slibovala spoustu. Mít čas sama pro sebe. Cestovat, jak jen to půjde. Rozmluvit si angličtinu. Zlepšit si němčinu. Obnovit radost ze studia svého oboru. Najít smysl života… Šla jsem na to systematicky. Nejsnazší bylo začít s němčinou. Zapsala jsem si jazykový kurz na univerzitě. Našla do tandemu rodilou Němku, co v Grazu studuje doktorát ze slovanských jazyků a učí se česky, se kterou jsme se každý týden na 2 hodiny scházely. (Čeština je dokonce její nejoblíbenější jazyk, jinak umí ještě anglicky, rusky a francouzsky). V městské knihovně jsem si půjčila knížky pro prvňáky. Na internetu našla německé stránky se zjednodušenými zprávami pro mentálně postižené Němce (http://www.nachrichtenleicht.de/), které si můžete dokonce i přehrát. Objevila jsem čtvrteční večerní setkání cizinců, kteří si společně trénovali německé konverzační dovednosti. Poprvé v životě jsem se učila nějaký cizí jazyk sama na koleni a je to mnohem větší zábava, než jsem čekala.  Zhlédla jsem samozřejmě i desítky motivačních videí od polyglotů, kteří sdílejí své tipy na Youtube. Nejlepší ze všeho je, že když už člověk ví, co za typy akcí má hledat, najde jich samozřejmě i spoustu v Praze. Teď jsem se z jedné takové vrátila a bylo to prima.

Díky tomu, že jsem ve škole trávila průměrně asi 120 minut denně, měla jsem na všechno hrozně moc času. Zapsala jsem si všechno, co aspoň trochu souviselo se statistikou a aplikovanou matematikou. Všechny předměty mě upřímně hrozně bavily, z části i proto, že to bylo více méně opakování s rozšířenými aplikacemi. Nepamatuju si, kdy jsem se naposled takhle těšila do školy. Hodně příjemná změna. Dokonce i na všechny zkoušky jsem se učila s chutí. Doufám, že mi podaří si tenhle stav mysli udržet aspoň chvíli.

Nejvíc zklamaná jsem asi z angličtiny. Doufala jsem, že se skutečně pořádně rozmluvím. Angličtina průměrného Erasmáka ovšem není na moc dobré úrovni. A zatímco přemýšlení v angličtině se mi brzy zautomatizovalo (občas jsem se dokonce přistihla i u německých myšlenek), jakmile dojde na mluvení nahlas, vždycky se leknu, co to ze mě zase padá.

V čem se změnil můj pohled na svět? Pro začátek třeba v přístupu k cizím jazykům. Škola mi podsunula, že naučit se jazyk trvá věčnost. Erasmus mi ukázal, že všechno jde, když se chce. A že gramatika není to nejdůležitější. A že v dnešním světě je tolik možností, že mě z toho až jímá hrůza. V podstatě je možné se kdykoliv sebrat a odjet dělat něco zajímavého na druhou stranu zeměkoule. Jediné, co nám brání v rozletu, jsou naše zažité představy o tom, jak by měl náš život vypadat. Tohle zjištění není úplně komfortní. Každopádně se zatím k žádným šílenostem nechystám. Můj život se mi docela líbí tak, jak je. Poznala jsem spoustu lidí, přístupů, inspirativních minipříběhů. Vystoupit ze zajetých kolejí a poskládat si na chvíli život v úplně jiném poměru aktivit je hrozně příjemné.

Dost rakouských studentů, které jsem potkala, vyjíždí během studia někam pryč hned několikrát a většinou rovnou do Ameriky. Vzbuzuje to u mě otázku, jestli platí, že čím víc univerzitních výjezdů do zahraničí, tím lépe. Za sebe si myslím, že je hrozně užitečné si to zažít. Jednou. Často jsem se setkala s názorem lidí, kteří takto vyjeli víckrát, že podruhé už to není ono. Záleží ale samozřejmě hrozně na povaze člověka, na tom, co studujete a na tom, co vám v zahraničí mohou nabídnout.  Pokud má vaše škola úroveň, opakované přerušování může být spíš na škodu.

Zjistila jsem o sobě, že jsem ještě řádově asociálnější, než jsem si myslela. Jít si jen tak posedět s lidmi, které neznám, abych se seznámila, je pro mě naprosté utrpení. Potřebuju se seznamovat u vykonávání činností – vaření, lyžování, bruslení, jízda na tobogánu… Případně večer ve společenské místnosti v hostelu uprostřed cizí země. Původní myšlenka, že půjdu na jednu party, aby byl můj zážitek z Erasmu úplný, padla za své. Hlavní překážka byla, že všechny začínaly pozdě v noci, a že jsem vyhodnotila, že tu nejsem proto, abych dělala věci, které nechci. Vůbec jsem celkově zjistila, že když člověk dělá jenom to, co opravdu chce, není důvod nic odkládat a dá se toho stihnout hrozně moc. Zvlášť s tak volným rozvrhem.

Jako stěžejní se ukázalo pravidlo: “Neplánuj.” Kdybych na začátku příliš horlivě nezařídila ubytování a dopravu do Vídně a Bratislavy, mohla jsem místo toho 5 dní stopovat po Chorvatsku. To mě hodně mrzelo. Od té doby jsem měla v zásobě nápady, ovšem lístky jsem kupovala vždy až na opravdu poslední chvíli. To se osvědčilo, protože jinak bych přišla minimálně o jeden výlet na lyže s extrémně vydařeným počasím. Často se stávalo, že lidé večer před odjezdem na zajímavou akci sháněli na facebooku posledního člověka na naplnění auta. Mapu všech výletů, co stály za řeč, si můžete prohlédnout dole. (S posledním postem mě Zelí naučil vkládat obrázky tak, že se dají rozkliknout, hodně dobrý. Jdu to opravit u zbytku příspěvků. S mapou mi hodně pomohl můj nejlepší bratříček, na velikost písma a fonty moc nekoukejte, na to už nemám morál.)