Poslední týden se kromě zbývajících zkoušek nesl i v duchu loučení. Ať jsme si to ochotni přiznat nebo ne, s Polem z Mexika ani s Laurou z Itálie se prostě moc vídat nebudeme. Rozlučková party není náš styl, takže jsme uspořádali rozlučkovou večeři s mnoha chody, kde jsme zpracovali všechny zbytky. (Zbytek jídla – není to oxymorón?) Bramboráky slavily velký úspěch. Americká spolubydlící patrně chytila nějakou strašlivou evropskou nemoc, protože se celý týden z jejího pokoje ozývaly dávivé zvuky smrtelného kašle.

Od Erasmu jsem si toho slibovala spoustu. Mít čas sama pro sebe. Cestovat, jak jen to půjde. Rozmluvit si angličtinu. Zlepšit si němčinu. Obnovit radost ze studia svého oboru. Najít smysl života… Šla jsem na to systematicky. Nejsnazší bylo začít s němčinou. Zapsala jsem si jazykový kurz na univerzitě. Našla do tandemu rodilou Němku, co v Grazu studuje doktorát ze slovanských jazyků a učí se česky, se kterou jsme se každý týden na 2 hodiny scházely. (Čeština je dokonce její nejoblíbenější jazyk, jinak umí ještě anglicky, rusky a francouzsky). V městské knihovně jsem si půjčila knížky pro prvňáky. Na internetu našla německé stránky se zjednodušenými zprávami pro mentálně postižené Němce (http://www.nachrichtenleicht.de/), které si můžete dokonce i přehrát. Objevila jsem čtvrteční večerní setkání cizinců, kteří si společně trénovali německé konverzační dovednosti. Poprvé v životě jsem se učila nějaký cizí jazyk sama na koleni a je to mnohem větší zábava, než jsem čekala.  Zhlédla jsem samozřejmě i desítky motivačních videí od polyglotů, kteří sdílejí své tipy na Youtube. Nejlepší ze všeho je, že když už člověk ví, co za typy akcí má hledat, najde jich samozřejmě i spoustu v Praze. Teď jsem se z jedné takové vrátila a bylo to prima.

Díky tomu, že jsem ve škole trávila průměrně asi 120 minut denně, měla jsem na všechno hrozně moc času. Zapsala jsem si všechno, co aspoň trochu souviselo se statistikou a aplikovanou matematikou. Všechny předměty mě upřímně hrozně bavily, z části i proto, že to bylo více méně opakování s rozšířenými aplikacemi. Nepamatuju si, kdy jsem se naposled takhle těšila do školy. Hodně příjemná změna. Dokonce i na všechny zkoušky jsem se učila s chutí. Doufám, že mi podaří si tenhle stav mysli udržet aspoň chvíli.

Nejvíc zklamaná jsem asi z angličtiny. Doufala jsem, že se skutečně pořádně rozmluvím. Angličtina průměrného Erasmáka ovšem není na moc dobré úrovni. A zatímco přemýšlení v angličtině se mi brzy zautomatizovalo (občas jsem se dokonce přistihla i u německých myšlenek), jakmile dojde na mluvení nahlas, vždycky se leknu, co to ze mě zase padá.

V čem se změnil můj pohled na svět? Pro začátek třeba v přístupu k cizím jazykům. Škola mi podsunula, že naučit se jazyk trvá věčnost. Erasmus mi ukázal, že všechno jde, když se chce. A že gramatika není to nejdůležitější. A že v dnešním světě je tolik možností, že mě z toho až jímá hrůza. V podstatě je možné se kdykoliv sebrat a odjet dělat něco zajímavého na druhou stranu zeměkoule. Jediné, co nám brání v rozletu, jsou naše zažité představy o tom, jak by měl náš život vypadat. Tohle zjištění není úplně komfortní. Každopádně se zatím k žádným šílenostem nechystám. Můj život se mi docela líbí tak, jak je. Poznala jsem spoustu lidí, přístupů, inspirativních minipříběhů. Vystoupit ze zajetých kolejí a poskládat si na chvíli život v úplně jiném poměru aktivit je hrozně příjemné.

Dost rakouských studentů, které jsem potkala, vyjíždí během studia někam pryč hned několikrát a většinou rovnou do Ameriky. Vzbuzuje to u mě otázku, jestli platí, že čím víc univerzitních výjezdů do zahraničí, tím lépe. Za sebe si myslím, že je hrozně užitečné si to zažít. Jednou. Často jsem se setkala s názorem lidí, kteří takto vyjeli víckrát, že podruhé už to není ono. Záleží ale samozřejmě hrozně na povaze člověka, na tom, co studujete a na tom, co vám v zahraničí mohou nabídnout.  Pokud má vaše škola úroveň, opakované přerušování může být spíš na škodu.

Zjistila jsem o sobě, že jsem ještě řádově asociálnější, než jsem si myslela. Jít si jen tak posedět s lidmi, které neznám, abych se seznámila, je pro mě naprosté utrpení. Potřebuju se seznamovat u vykonávání činností – vaření, lyžování, bruslení, jízda na tobogánu… Případně večer ve společenské místnosti v hostelu uprostřed cizí země. Původní myšlenka, že půjdu na jednu party, aby byl můj zážitek z Erasmu úplný, padla za své. Hlavní překážka byla, že všechny začínaly pozdě v noci, a že jsem vyhodnotila, že tu nejsem proto, abych dělala věci, které nechci. Vůbec jsem celkově zjistila, že když člověk dělá jenom to, co opravdu chce, není důvod nic odkládat a dá se toho stihnout hrozně moc. Zvlášť s tak volným rozvrhem.

Jako stěžejní se ukázalo pravidlo: “Neplánuj.” Kdybych na začátku příliš horlivě nezařídila ubytování a dopravu do Vídně a Bratislavy, mohla jsem místo toho 5 dní stopovat po Chorvatsku. To mě hodně mrzelo. Od té doby jsem měla v zásobě nápady, ovšem lístky jsem kupovala vždy až na opravdu poslední chvíli. To se osvědčilo, protože jinak bych přišla minimálně o jeden výlet na lyže s extrémně vydařeným počasím. Často se stávalo, že lidé večer před odjezdem na zajímavou akci sháněli na facebooku posledního člověka na naplnění auta. Mapu všech výletů, co stály za řeč, si můžete prohlédnout dole. (S posledním postem mě Zelí naučil vkládat obrázky tak, že se dají rozkliknout, hodně dobrý. Jdu to opravit u zbytku příspěvků. S mapou mi hodně pomohl můj nejlepší bratříček, na velikost písma a fonty moc nekoukejte, na to už nemám morál.)

Začal orientační týden pro letní semestr, takže přijela nová spolubydlící – tentokrát z USA. Už mi chybí jenom Australanka a sbírka obydlených kontinentů bude kompletní. A to i když počítáme zvlášť Severní a Jižní Ameriku. Poslední hodinu skákání na trampolínách jsem oslavila tak zuřivým skákáním, že ještě teď nemůžu pořádně chodit… Po trampolínách jsem byla pozvaná na party k Lauře z Itálie. Tu jsem poznala před pár týdny na výletě ESN do lázní a čokoládovny. Strávily jsme spolu hodně času v sauně a viděly tolik lidí bez oblečení, že to dost prolomilo ledy. Na party se jedly čokoládové bonbony a hrálo UNO. Večírek podle mého gusta… V pátek konečně oficiálně skončil semestr.

Jelikož se výlet na hory tak osvědčil, rozhodla jsem se ho zopakovat. V zájmu studijních výsledků pochopitelně. Lauře přijela mladší sestra, takže jsme jely ve třech. Využily jsme služeb Gigasportu, který pořádá každý víkend několik jednodenních zájezdů do lyžařských středisek. Jediný drobný zádrhel byl fakt, že místo srazu se nacházelo 3 km od místa mého bydliště. Po pečlivém zvážení všech možností jsem se rozhodla zabalit lyže, hůlky a lyžáky do batohu a vyjet na kole. Překvapilo mě, že jsem cestou z pokoje nerozbila žádný lustr, neboť lyže mě asi o 80 cm převyšovaly a průchod libovolnými dveřmi vyžadoval zapojení akrobatických prvků. Lyžařská helma už se do batohu nevešla, tak jsem si ji musela dát na hlavu. Záhy se ukázalo, že chůze je proti jízdě na kole procházka růžovým sadem. Lyže se mi celou cestu převažovaly na hlavu, takže jsem se nemohla rozhlížet. Naštěstí v tak časnou hodinu nebyl žádný provoz. Rozjařené skupinky studentů vracející se z víru páteční noci mě pravděpodobně považovaly za nevydařenou halucinaci. Když jsem přijela k autobusu, byla jsem úplně vyřízená. Povětrnostní podmínky na horách se od minulého týdne podstatně zhoršily, takže pletené rukavice přestaly stačit. Zvolila jsem proto neotřelý jízdní styl s rukama v kapsách.

(Výkřik do tmy: Kromě posledních dvou zkoušek z Biostatistiky a Aplikované statistiky dodělávám ještě superhustokrutěpřísnejmegatajnej projekt. Drobná vada na kráse je, že Newtonova metoda, kterou na to mám použít, mi v drtivé většině případů dokonverguje k opačnému extrému, než bych potřebovala. Nekonečno není odpověď, která je k něčemu užitečná. Optimalizování nekonvexních funkcí o šesti proměnnejch je zlo. Nedělejte to. Na druhou stranu jsem si bolestivě uvědomila, proč jsme v Optimalizaci 1 začínali právě u těch konvexních, který jsme pak zobecňovali na pseudoknexní a kvazikonvexní. Aspoň myslím. Svět bejval krásnej. )

V pátek nastal den D. Vlastně jsem zjistila, že do Lublaně je to ještě trošičku blíž, ale Vídeň je Vídeň… Abych se naladila, vysvětlila jsem velice důkladně všem spolubydlícím, mezi jakými kandidáty vybíráme. Nebudu předstírat, že jsem byla objektivní. Na cestu jsme se dali dohromady čtyři Češi. Konečně jsem osobně poznala Adélku, taktéž z MatFyzu, o jejíž koexistenci v Grazu vím prakticky od začátku, ale dosud jsme se nepotkaly. Ve 13.56 jsme vyskočili z auta před velvyslanectvím. Hlouček asi 20 lidí už tu čekal. Asi nemusím dodávat, že jsme volili všichni stejně. Na rozdíl od ostatních jsme si neudělali selfie před hlavním vchodem a vydali se na prohlídku Schönbrunnu. Přilehlá ZOO navíc jako jedna z mála evropských disponuje i pandami, takže cíl procházky byl jasný.

Při cestě zpátky do Grazu se ukázalo, že Míša s Markem plánují na zítřek výlet na lyže do Tauplitzu a mají volné místo v autě. Adélka se nabídla, že mi půjčí lyže, které zrovna nepotřebuje. Dilema – “Budu se celou sobotu učit” vs. “Budu celou sobotu lyžovat v Alpách” mi zaplnilo mozkovou kapacitu asi na 10 minut. Hádejte, co vyhrálo.  No, tak budu prostě v neděli efektivnější… V sobotu v 6.00 jsem stála nastoupená před kolejemi s plnou polní. Při přípravách jsem zjistila, že jsem si inteligentně nevzala po Vánocích zpátky žádné nepromokavé rukavice, takže budu muset vzít zavděk těmi pletenými. Počasí vyšlo naprosto luxusně, takže to vůbec nevadilo. Obloha byla jako vymetená. Jediný mráček, se kterým jsme se za celý den potkali, byl výsledek prezidentských voleb.

Prezentaci jsem nakonec přežila bez úhony i přes to, že italská spolubydlící si přivezla kamarádku a dopařily uprostřed noci, aby ráno pro jistotu vstaly už v šest kvůli odjezdu. Přeci jen, 60minutová prezentace trvá 60 minut, takže jsem u každého slidu nejprve uvedla, co budu říkat, pak řekla to, co jsem chtěla říct, abych následně znovu shrnula, co jsem právě řekla. Překvapilo mě tedy, když jedna z věcí, které jsem se v závěrečném hodnocení dozvěděla, bylo, že by ocenili více shrnujících informací, aby si mohli o průběhu udělat lepší představu. No, dobře… (Ale nakonec mi dali za 1, takže si rozhodně nestěžuju.)

V sobotu nastal zlatý hřeb týdne. Továrna na čokoládu! Kapacita se vůbec nenaplnila, takže nechápu, s čím mě všichni strašili. Hrotila jsem to úplně zbytečně. Továrna nese jméno Zotter po svém zakladateli a majiteli Josefu Zotterovi. Smyslem života celé jeho rodiny je dělat tu nejlepší čokoládu. Pracuje na tom on, jeho manželka a jeho dvě dospělé děti. Nejmladší dítě ještě chodí do školy, tak ho aspoň doprovází na výletech do Belize, kde s místními sbírá kakaové boby na plantážích a čerpá dávné moudrosti o výrobě čokolády. Velice si zakládají na tom, aby všechny suroviny byly co nejvíce bio a fair trade, takže výsledný produkt je přirozeně pekelně drahý. Veškeré neomezené ochutnávky byly ovšem zahrnuty v prohlídce, takže mě to nemuselo trápit. Kromě toho, že vyrábí čokoládu ve více než 400 příchutích (včetně chlebové, rybí, levandulové…), velice si vyhráli také se způsoby servírování. V jedné místnosti si naberete kousky přímo z malých míchaček, kde čokoláda vesele rotuje. V jiné si napustíte nugát z fontány, kde teče po soustavě lžiček. Nejvíce mě oslovila místnost s horkou čokoládou. Dostali jsme sklenici ohřátého mléka a v něm rozpustili tabulku čokolády zvolené příchuti. Protože jsme v Rakousku, jednotlivé příchuti obíhaly po obvodu celé místnosti usazené v miniaturní sedačkové lanovce, odkud jsme si je vybírali. Dala jsem si mandlovou a byla hrozně dobrá. Ochutnávala jsem i 100% čokoládu, a to se fakt nedá. Na konci prohlídky mě velice příjemně překvapily sklenice s kyselými okurkami, které měly zřejmě sloužit k neutralizaci chuťovým pohárků. Snědla jsem jich moc. Zatím mi není špatně.

Z továrny na čokoládu jsme se přesunuli do lázní Loipersdorf. S bandou Italů jsme projeli všechny tobogány a navštívili všechny sauny (tenhle týden jsem se nějak nezvykle mnoho socializovala, než přijela zpátky spolubydlící, běžně se mi stávalo, že jsem za celý den nepromluvila jediné slovo). Čtyři hodiny jsou vážně hodně času, takže jsme udělali ještě druhé kolo. Voda měla příjemných 36 stupňů, a tak jsme vylézali jen velmi neradi.

Kromě ústních zkoušek z Matematické statistiky a Aplikované statistiky, u kterých doufám, že si sama určím datum (zaklínadlo Erasmus + na Aplikované statistice jsme jenom 3 studenti), musím ještě dodělat alespoň 20stránkovou práci o lineární regresi na Seminář z aplikované matematiky, zakončenou 60minutovou prezentací. Naštěstí v angličtině. Kdyby to po mě někdo chtěl u nás, tak si jdu hodit mašli. Tady si člověk velice dobře uvědomuje, že může být za tento jazyk rád. Původní odhad, že to napíšu za dva dny o Vánocích se ukázal jako hrubě nerealistický. Tuhle sobotu už snad budu úplně hotová. Počasí se zkazilo, hned jak v neděli odjela maminka, takže mi ani tolik nevadí, že celé dny sedím zavřená s knihami. Na test z němčiny si docela věřím, zábavnější asi bude ústní část, která následuje po něm.

U profesora Fridla dělám na supertajném projektu pro jakousi firmu, o kterém nemůžu poskytovat informace, protože podepsal smlouvu mlčenlivosti. Muhehe. Evidentně je možné být učitelem statistiky a zároveň zůstat neskutečně milým člověk a příjemným společníkem, jenom se to prostě nepovede každému. Před poslední konzultací jsem mlátila hlavou do klávesnice, zatímco jsem do sebe v zoufalství tlačila polévku z nudliček a čínského zelí (asi vydám po návratu kuchařku pro studenty). Ani ne po pěti minutách rozhovoru se všechny problémy vyřešily (stačí použít Newtonovu aproximační metodu, kdybych tak dávala víc pozor ve druháku na Základech numerické matematiky…), takže jsme zbytek konzultace věnovali rozboru malebných míst v Rakousku. Ukázalo se, že na všech jeho oblíbených už jsem byla. Navíc mi na mapě ukázal, kudy vede maskovaná cesta na vrchol skály, jež se tyčí nad Grüner See, a zdá se být naprosto kolmá. O důvod víc se tam vrátit.  Než Rakousko uspořádalo soutěž o nejkrásnější místo, které se účastnilo všech 9 spolkových zemí, a Grüner See ji vyhrálo, byl tam prý docela klid. Teď jsou tam každý víkend davy. On to ví moc dobře, protože je tam každý víkend taky, a předtím tam nebývaly. Zatímco mě paragliding v tandemu nepřipadal zase tak moc drahý, jemu přišel nehorázně levnej. Asi jiný úhel pohledu… Měla bych si na tom projektu vážně dát záležet.

Jo a podařilo se mi přihlásit se na příští víkend na výlet do čokoládovny a lázní. Organizátoři strašili, že je to hned pryč. Byla jsem tam tedy pro jistotu hodinu a půl předem. Až do otvíračky se nikdo jiný neobjevil… Měla jsem ale s sebou fascinující knihu – Velká Fermatova věta, takže to byl rozhodně dobře využitý čas. Příští rok bude tábor o historii matematiky, tak!

Se Zelím jsme se potkali v Salzburgu, odkud to je do Kleinarlu necelá hodinka jízdy. Na místo dorážíme těsně před desátou. Paní domácí je velmi milá a zdá se, že jí to nevadí. Jediná drobná vada na kráse je fakt, že si ráda se svými hosty povídá a vytrvale hovoří pouze německy. Každé ráno se potkáváme na snídani, takže nezbývá, než si vždy dopředu připravit krátké shrnutí včerejšího dne a plánů na dny následující. I tak se často stane, že nemám nejmenší tušení, o čem zrovna hovoří.  Sněhu je spousta, lidí na Flachau výrazně méně, než jsme zvyklí z počátku března.

„Heute möchten wir Schneeschuhe probieren.“ V půlce pobytu si půjčujeme sněžnice, abychom si vyzkoušeli něco nového. Na výlet vyrážíme samozřejmě od jezera. Chodit ve sněžnicích je sranda, žádný zázrak to ovšem není. Možná to je tím, že převažuje prašan, každopádně se boříme velmi. Hlavní výhoda spočívá v tom, že se člověk proboří rovnoměrně i s širokým okolím kolem své nohy a napadá mu tedy podstatně méně sněhu do bot.

P.S. Popáleniny od Mozartových koulí už se skoro zahojily.

Jako zlatý hřeb večera přichází týpek převlečený za Mozarta s hromadou čokoládových koulí. Ty se na parátkách namočí do punče, zapálí a hořící si je pak strčíte do pusy. Stačí dostatečně rychle semknout rty, aby oheň zhasl nedostatkem kyslíku. Možná se ptáte, co se stane, když nejste dost rychlí. Povím vám to. Kapající hořící punč se vám dostane na rty, které začnou taky hořet. Týpek převlečný za Mozarta vás sice nakonec sfoukne, i tak máte ovšem místo pusy jeden obří puchýř, který nepřestane pálit ani když obličej ponoříte na 10 minut do ledové vody. Nezkoušejte to. Nemáte zač.

Večeře se chýlí ke konci, jdu si pro kabát na věšák. NENÍ TAM! KDE JE MŮJ KABÁT? Na zemi leží jenom čepice, která byla v rukávu. Jdu nahlásit organizátorům svůj email s přesným popisem kabátu, abychom mohli zahájit celostátní pátrání. Všichni ale víme, jak to s takovými ztracenými/vyměněnými kabáty na velkých akcí dopadá. Neslyšela jsem jediný příběh se šťastným koncem. Zahajuji tedy i pátrání na vlastní pěst. Procházím všechny zbylé kabáty, nacházím jeden stejné barvy, velikosti, délky, podšívky i kapuci. Akorát je hnusnej a vypadám v něm tlustá. Obcházím zbylé osazenstvo, abych se ujistila, že nikomu nepatří. Nepatří. V kapse je nakupní seznam. Španělsky. Ara podle jakési suroviny poznává, že se jedná o obyvatele Valencie. Kdosi říká, že z Valencie je Andrea, jejíž kamarádi jsou prý stále poblíž. Kamarádi poznávají její rukavice, které jsou také v kapsách. Za 2 minuty ji mám na telefonu. Dneska ráno mi kabát donesla do knihovny. Uf. Hurá.

Když jsem o tři hodiny později dorazila na charitativní pečení cukroví s ESN, pořád jsem byla hodně nacpaná. Když ovšem z lednice vyndali hrnec polévky, která zbyla z našeho předchozího workshopu vaření irácké kuchyně, neodolala jsem. Pekli jsme perníčky, vanilkové rohlíčky a linecké cukroví. A nepečené čokoládové kuličky. Jsou boží, řadím si je mezi vánoční recepty. Na trampolíny jsem se sotva dokutálela (samozřejmě jsme notně užírali). Rozhodně to ale stálo za to, protože jsme se konečně dopracovali k saltům!

V pátek měli Rakušani státní svátek, tak jsme toho využili a vydali se s kamarádem Polem z Mexika na prodloužený víkend do Lublani a Budapešti. V Lublani strašně lilo. Zvláště prohlídka zapadlého graffiti zákoutí s alternativní galerií umění za tmy tak nabrala docela strašidelných rozměrů. V hostelu, kde nocujeme, mají mapu světa přes celou stěnu. Hosté tam barevnými lepíky značí, odkud přichází. Ze Severní Koreji tu ještě nikdo nebyl. U košů a vypínačů visí motivační obrázky, aby se nám daná činnost veseleji vykonávala.

Přes noc se prudce ochladilo, takže ráno bylo všude o 20 cm sněhu víc. V Mexiku si sněhu člověk moc neužije. Polovo dětsví tak bylo ochuzeno o fázi, kdy mu rodiče zakazují jíst sníh, lízat rampouchy a válet se ve sněhu, aby nebyl mokrý. A já nejsem jeho máma, takže… Jeho ruce nějak nejsou přizpůsobené mrazu – když stavíme sněhuláka, není schopen udržet v holé ruce sníh. Taky nikdy po nikom nehodil sněhovou kouli, a tak jsem po zbytek času v Lublani nepřetržitě pod palbou. Látkové rukavice má brzy úplně mokré, sháníme tedy nové, neprokomavé.

V Budapešti nás vítá výluka metra a bezdomovci, kteří se nám snaží střelit lístky. Po přestupu z náhradní autobusové dopravy na linku M1 poznávám metro ze svých nočních můr – asi o polovinu kratší než to pražské, malé plechové vagonky vypadají, že se každou chvíli rozpadnou. Přesně tohle vždycky přijede ve snu, když někam hrozně pospíchám a mám šílené zpoždění. Na vánočních trzích potkáváme podle mého názoru samé Čechy, podle Polova názoru samé Španěly. V hostelu s námi bydlí Pákistánec, který tu studuje, akorát si zatím nenašel bydlení, (všichni Pákistánci, které jsem zatím potkala, studují v Budapešti), Italka s Indkou, které jsou na zrovna stáži v Brně, hrozně nesympatická Francouzka, která odmítá cokoliv dělat s argumentem, že je přece Francouzka, a pár Rusek, které zrovna skončily stáž v Uherském Hradišti. Následující den je ultrakrásné počasí, takže všechny památky a památníky se obzvláště vyjímají. Cesta zpátky do Bratislavy proběhne hladce. Problem nastává, když navazující bus podle světelné tabule vůbec neexistuje. Řidič předchozího busu nás posílá na nástupiště 18. Je tma a zima. 20 minut po plánovaném odjezdu není po Flixbusu ani památky. Přijíždí ovšem jiný. Všichni k němu běžíme pro další informace. Ukazuje se, že náš bus skutečně odjel, jak měl, akorát z nástupiště 2 a místo zeleného Flixbusu to byl bílý Blagaj. Tak příště. Řidiči se nám vysmějí. Po chvíli zápasení s jejich lámanou angličtinou zjišťuju, že to jsou Slováci. Domluva je rázem snazší. Souhlasí, že nás všechny popovezou alespoň do Vídně, kde se cesty busů rozdělují. V průběhu jízdy volají na centrálu a podaří se jim přesvědčit náš původní bus, aby na nás ve Vídni počkal. To jsou ale hodní Slováci! Kdyby řídil Mára, pravděpodobně jsme je cestou předjeli, takhle na nás 40 minut čekají. Překvapuje mě, že nás ostatní cestující nechtějí zabít. Nakonec tedy do Grazu přijíždíme po jedenácté. Teď ještě 4 km pěšky na kolej, protože Polo nerad v zimě jezdí na kole a rakouské MHD je předražené… 

Ve čtvrtek ráno tady poprvé nasněžilo. Vzhledem k tomu, že někteří sníh viděli poprvé v životě, byla to docela událost. Už přes týden všichni aktualizovali předpověď počasí, která zlomyslně ukazovala, že zítra už vážně napadne. A pořád nic. Čtvrteční probuzení bylo ve znamení obřích bílých vloček, které se sypaly za okny. Facebookovou zeď rázem okupovala videa Mexičanů – jak se válí ve sněhu, jak chytají vločky na rukavice, jak je ochutnávají… Nové spolubydlící z Ugandy (nahradila Brazilku, takže teď bydlím s opravdovou černoškou!) z domova radili, ať raději neopouští bezpečné obydlí, dokud to nepřejde. Sníh je podezřelý a může být nebezpečný!

Ve čtvrtek odpoledne ESN pořádalo kurz vaření irácké kuchyně s emigrantem z Iráku prostřednictvím jakési místní charitativní organiazce. Připravovali jsme tříchodové menu (muhehehe!). Jak už to tak bývá , všeho bylo 10x tolik, než jsme měli šanci sníst. Předkrm byla polévka z červené čočky. Hlavní jídlo falafel s hummusem, zeleninovým salátem a tortilami. Ukázalo se, že falafel je to, co jsem na orientálním brunchi mylně považovala za smažené chobotnice, a proto jsem se tomu obloukem vyhnula (hluboké trauma ze 3. třídy způsobené školní jídelnou). Jeho příprava je dlouhá a neskutečně vtipná. Nejprve mlýnkem na maso rozemeleme přes noc namočenou cizrnu. Tuto hmotu následně rozemeleme ještě jednou. Postavíme krásný hrad s mnoha věžemi, střechy posypeme pepřem a solí. Promícháme. Následně smažíme ve tvaru minidonutů, čehož dosáhneme pomocí speciálního udělátka. Samotné smažení trvá asi tak dlouho jako tvorba palačinek pro regiment vojáků. Zákusek byl speciální koláč s citronovou kůrou. Moje nejoblíbenější forma poznávání nových lidí je při společném vaření. Než se dosmažil všechen falafel, stihli jsme toho probrat docela hodně. Když jsme pak všichni naprosto nacpaní umírali pod stolem, zatímco jsme do sebe tlačili další výtečné jídlo, sblížili jsme opravdu důkladně. Parádní teambuilding. Protože všeho hrozně zbylo a značná část lidí zmizela, jakmile zavětřila, že se blíží čas umývání nádobí, nafasovala jsem koláč na několik snídaní a tortilly s falafelem, humusem a salátem a na několik obědů a večeří.

V pátek večer se nám (se Španělkou, Polkou a Korejcem) podařilo ulovit lístky do opery za 8 euro, přičemž plná cena činila něco přes 100 euro. Tomu také odpovídalo složení diváků – bohatí rakouští důchodci. Shodli jsme se na tom, že o to intelektuálněji si připadáme. Jednalo se o italskou operu Il trovatore (Trubadúr) od Giuseppe Verdiho. Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že to byla moje první moje opera (možná jsem vytěsnila něco z dětství). Děj jsme si raději nastudovali předem, což se ukázalo jako velmi strategický tah. Písně se pěly italsky, nad jevištěm běžely německé titulky. Byla jsem připravěna na nejhorší, ovšem k mému překvapení jsem rozuměla přibližně 70%. Nutno podotknout, že většina vět byla typu: “Otec měl dva syny.” “Cožpak ty nejsi má matka?” “Nebyla jsem ti snad tou nejlepší matkou?” “Ach, já tě tak moc miluji, že v noci nemůžu spát.” “Noc za úplňku byla tichá.” “Neodcházej!” “Já musím odejít.” “Haha, právě jsi zabil svého bratra.” Každopádně mi to stejně zvedlo mé německé sebevědomí. I tak bylo ovšem velmi obtížné určit, kde se zrovna v ději nacházíme, a to jsme se na to snažili přijít celou přestávku. Hluboký zážitek.

V sobotu jsem se vydala na vánoční trhy do Vídně. Neodolala jsem. Nejprve jsem si myslela, jak jsem geniální, že si cestování po městech nechávám na vánoční čas. Normálně v prosinci totiž nastupuje zkoušková krize, takže by mě v životě nenapadlo jet se někam podívat na vánoční trhy. Většina ostatních lidí to tak ale evidentně nemá, protože ve Vídni bylo neskutečně přerváno. Tak marketingové Vánoce nejsou ani na Staromáku. Všude převažují Češi. Často dokonce i jako obsluha stánků, takže pro zakoupení svařeného vína v hrnku ve tvaru červené punčochy (jiné hrnky tu nevedou) ani nemusíte použít cizí jazyk. Ve vzduchu se vzášejí balonky ve tvaru jednorožců. Kolem trhů jezdí vánoční tramvaj. Jak zahlásili kolemjdoucí: “Tohle nemají ani v tý Praze! A tam mají hodně blbostí!” Já jsem se pekelně ovládala a koupila jsem si jenom jednu hrozně krásnou záložku do knížky. Je pravda, že Vídeň je o Vánocích úchvatná, všudypřítomné davy to ovšem trochu kazí. Před radnicí je obří ledové klužiště, které má tvar chodníčku, podobné jaké bývalo na Letné. Nejvýdělečnější tah ovšem bylo postavit vedle vánočních trhů veřejné záchodky za 50 centů. Fronta se táhne do dáli. Lidé totiž nepochopili, že proti mrazu není dobré koupit svařák, který si nejenomže nemáte kde v klidu vypít, ale navíc vám v blízké budoucnosti nemile zavaří. Mnohem chytřejší je na 10 minut zapadnout do libovolného obchodu. Barva letošní zimy bude evidentně hořčicová. Nejdražší svetřík, který jsem potkala, stojí 349 euro. Tedy víc než můj měsíční nájem. K obědu dlabu tortillu s hummusem. Mezi trhy se přepravuju díky veřejnému systému půjčování kol. Naštěstí si vzpomenu na heslo k účtu, který jsme s Ondrou vytvořili po volbách. Nikdy nejedu déle než hodinu, takže to mám dokonce zadarmo.

V neděli se konal v Grazu Krampuslauf. To je průvod nejrůznějších čertů, andělů, andělů smrti, čarodějnic a semtam nějakého Mikuláše. Vydala jsem se tam se spolubydlící z Ugandy a jejím rakouským vedoucím výzkumu. Všude byly hrozné davy, ale dvouhodinová přehlídka stála za to. Čerti jsou tady opravdu strašidelní. Někteří nabíhali do diváků s motorovými pilami v rukou. Jiní jeli na hořících vozech, které byly taženy jinými čerty v řetězech. Téměř všichni měli na zádech kravské zvonce. Fotit se přiliš nedalo, ale aspoň něco. Vánoční trhy v Grazu jsou taky krásné, obzvlášť ty nahoře na Zámeckém vrchu v prostorách amfiteátru. A naštěstí tu narozdíl od Vídně nejsou turisté.

Jezero jsem důkladně obešla, na některých častech břehu už se držel i sníh. Jééé, sníh! Teď ještě ty hory. Červená značka, kterou jsem si původně vyhlédla, vede pouze údolím, což není úplně ono. Stmívá se brzy, není času nazbyt. Pěšinky jsou zapadané sněhem, takže se v lese špatně hledají. Pohled na mapu prozrazuje, že když vydržím jít dva kilometry přímo vzhůru, ocitnu se na prima hřebeni. A tam už má vést značka. Sápačka po namrzlném spadaném listí, které je navíc pokryté vrstvou sněhu, se brzy proměňuje v sápačku po namrzlém mechu. Celou cestu je potřeba aktivně zapojovat všechny čtyři končetiny. Kostřice hadr. Jak já se pořád dostávám do takových situací? Kamzíci si mě posměšně měří. Když je mi nejhůř, vzpomenu si, že můžu být ráda, že s sebou netáhnu kolo. Závěr tvoří 50 metrů skoro kolmé skály. Po dvou hodinách jsem na hřebeni. Hurá. Cesta je zapadaná sněhem, ale někdo tudy už šel. Výhledy jsou parádní. Stoupám stále vzhůru. Sněhu je tu po kolena, mám ho plné boty. Potkávám rakouského důchodce. Vysvětluje mi, že mám být opravdu, ale opravdu opatrná, protože sněhu je tam výš až po pás, klouže to a brzo bude tma. Má pravdu. Pokračuju ještě chvíli nad úroveň stromů. Sněhu je skutečně po pás. Do bot se mi ho naštěstí už víc nevejde. Pitomej sníh! Chvíli se kochám, a pak to otáčím zpátky. Abych se ještě stihla rozloučit se Zeleným jezerem…

V neděli jsme s ESN navštívili největší rakouskou jeskyni Lurgrotte, skrz kterou teče voda. Celkem je dlouhá 6 km a vede skrz celou horu. Všude jsou krápníky a roztomilí prťaví netopýři, kteří přes léto létají všude možně a pak se na zimu vrací na úplně přesně to samé místo ve své jeskyni. Po hromadě mostků a schodišť jsme úspěšně dosáhli pramene potoka, který horou protéká. K obědu byl vídeňský řízek. Moc dobrej.